Rozdíl mezi plamenem a žhnutím není jen estetická záležitost. Když se díváte do kamen, vidíte jasně ohraničený plamen, který olizuje přiložené poleno. V otevřeném ohništi se stejné dřevo chová odlišně: rychleji se rozhoří, ale také rychleji vyhasne a zůstane po něm vrstva popela a uhlíků, které už jen tiše doutnají. Za tímto rozdílem stojí především přístup vzduchu a způsob, jakým se teplo vrací zpět do paliva.

V uzavřených kamnech je přívod vzduchu regulovaný. Do spalovací komory se dostává jen tolik kyslíku, kolik je potřeba pro řízené hoření. Plamen pak hoří stabilně, protože kolem polena proudí vzduch v tenké vrstvě a podporuje hoření plynů, které se uvolňují ze dřeva. Když se ale přísun vzduchu omezí, plamen ztratí sílu a přechází do fáze žhnutí. Uhlíky na dně pak hoří pomalu, bez viditelného plamene, ale s vysokou teplotou, která se dlouho drží. Právě tady se uplatňuje fyzika hoření dřeva v plamenech, která vysvětluje, proč stejná hmota dřeva vydá v kamnech jiné teplo než v otevřeném ohništi.

V otevřeném ohništi je situace opačná. Vzduchu je kolem dokola dostatek, ale téměř žádný se neohřívá a nevrátí se zpět do plamene. Teplo uniká komínem a sálá do okolí, takže plamen sice šlehá vysoko, ale většina energie se ztratí. Dřevo hoří rychle, protože hoření pohání přebytek kyslíku, který ale zároveň odnáší cenné teplo pryč. Žhnutí v ohništi nastává, až když plamen stráví většinu těkavých látek a zbydou jen uhlíky. Ty pak hoří dlouho, ale s mnohem menší intenzitou, protože je ochlazuje proud vzduchu.

Z praktického hlediska jde o to, jaký typ hoření potřebujete. Pokud chcete rychle zatopit a mít jasný plamen, potřebujete dostatek vzduchu a suché dřevo. Jestliže ale chcete teplo udržet co nejdéle, je výhodnější nechat dřevo přejít do fáze žhnutí a přísun vzduchu omezit. Kamna vám k tomu dávají lepší nástroje než otevřené ohniště, protože umí regulovat, kolik vzduchu se do plamene dostane. Rozdíl mezi plamenem a žhnutím tak není jen vizuální, ale především energetický.